Petra Výtvarová Krausová

JESTLI EXISTUJE ĎÁBEL, JE TO STRACH V NÁS – DN č.06/2002

- Divadelní noviny č.06/2002

Petra Výtvarová (ročník 1975) se brzy po nástupu do Klicperova divadla v Hradci Králové (zprvu jako stipendistka sezóny 1999/2000) výrazně prosadila. Začalo se o ní s uznáním hovořit mezi znalci, režiséři jí svěřovali hned zkraje velké úkoly. Její typ v sobě pozoruhodně spojuje středoevropskou rustikálnost s až exotickou záhadností, jevištní suverenita nenechává na pochybách o tom, že pobyt na jevišti je pro Petru přirozený a zároveň ji značně elektrizuje. Před několika dny obdržela mladá herečka v rámci Cen Thálie cenu presidia Herecké asociace umělci do 33 let, také už má za sebou premiéru Čechovova Racka v režii Vladimíra Morávka, v němž ztvárňuje roli, která je snem mnohých hereček, Ninu Zarečnou.

O tom, proč se člověk dá k divadu, existuje spousta příběhů, jak je tomu u vás? Byl to sen od malička, nebo to přišlo až později?

Asi od šesti let. Nebo možná úplně od malička. Pořád jsem se hrozně předváděla, pak přišly dramatické kroužky.

Odkud pocházíte?

Z Prostějova.

S Wolkerovým Prostějovem jsou spjaty recitační soutěže…

To jsem absolvovala, nějaké ceny tam byly, pak jsem se přihlásila na konzervatoř, tam jsem se nedostala, protože jsem v té době měla osmatřicítky horečky, takže jsem nepodala »výkon«, šla jsem tedy na gympl a naši věřili, že mě to pustí. Nepustilo. Když jsem později nadšeně sdělovala tatínkovi, že mě přijali na JAMU, řekl: “ No, co se dá dělat…“ Teď už to rodiče berou normálně, ona je to práce jako každá jiná. Původně jsem o herectví měla přepjaté představy. Je to asi tím, že lidé z okolí mu přisuzují nějaký zvláštní význam. Buďto tou profesí opovrhují, anebo ji příliš přeceňují.

Jaké to vlastně bylo na JAMU? Kdo vás učil?

My jsme studovali u pana Karlíka, pětasedmdesátý ročník je silný. Bylo nás osmnáct. Jednu skupina vyučovala Nika Brettschneiderová a druhou právě pan profesor Karlík.

Jak se po absolvování »chytli« vaši kolegové?

Všichni kromě jedné maminky máme angažmá. V Národním divadle v Praze nás zastupuje Martina Válková. V Dlouhé je Klára Sedláčková, tady v Hradci je se mnou v angažmá Vašek Veselý, spousta lidí je v Liberci, Lada Jelínková teď přešla do Činoherního klubu, někteří jsou v Ostravě, ve Zlíně je Gábina Pyšná a Radovan Král, pak ještě… Jména mně vypadávájí, to je zvláštní, obličeje mám přitom před sebou. Jak se spolužáky občas mluvíme, málokdo předpokládá, že by u divadla vydržel celý život. Provoz je velmi vyčerpávající, vůbec si nedovedu představit, že bych u toho mohla vychovávat děti. Nemám skoro žádný čas na soukromý život. Všichni mi říkali, bude to řehole, jíž stojí za to leccos obětovat, zprvu jsem to tak cítila, teď už ne. Má-li člověk odstup a na věci už mu jakoby tolik nezáleží, daří se lépe i to hraní.

Na JAMU jsem vás viděl ve školním představení v Čechovově Platonovovi, kde jste v režii Arnošta Goldflama ztvárnila Vojnicevovou, fatální ženu. Jak se vám takový part zkušené svůdkyně a hysterky ve studentském věku hrál?

Byla to pro mě těžká práce, mám dojem, že jsem to nehrála dobře, šlo o mou první roli v divadle Marta, dřív jsme dělali úryvky, dialogy, a najednou jsme dostali celou roli. Arnošt Goldflam je zvyklý postupovat jinak, než jsme do té doby na JAMU poznali. Nechává herce, aby pracovali sami, jen je navádí ke koncepci inscenace. My jsme tehdy byli dost bezradní a myslím, že to podle toho vypadalo.

Mně to připadlo jako dost zajímavé představení, rozhodně jsem ho nepřipomněl proto, abych vás upozornil na »hřích mládí«.

Snad tam něco zajímavého bylo, ale vůbec jsem necítila, že moje postava má nějaký vývoj.

Co přišlo po studiích?

Rok jsem byla bez angažmá, tedy nezaměstnaná. Všichni psali do divadel, mně přišlo zajímavé v té době jedině Zábradlí, trochu jsem komunikovala s Petrem Léblem, vypadalo to, že by se možná nějaký úkol našel, pak jsem onemocněla, ta nemoc mě zastavila, asi to tak mělo být. Řekla jsem si, že se nebudu nikam cpát, rok zůstanu doma, navštívím nějaká představení a rozmyslím se, co by se mi třeba líbilo. Občas jsem někam přijela, něco zhlédla, někdy i naznačila, že jsem k dispozici.

Z navštívených divadel vás něco zaujalo natolik, že jste si řekla, tady bych chtěla působit?

Já jsem hrozně kritická. Líbilo se mi Zábradlí… No a pak jsem šla na konkurs do Hradce. Už jsem o tom divadle něco věděla, rok tu působil spolužák Vašek Veselý a viděla jsem několik inscenací Vladimíra Morávka. Dopadlo to.

 Kdo byl v komisi?

Pamatuji si jen Vladimíra Morávka, ostatní jsem v té době neznala, určitě taky Pavel Horák kvůli zpívání. Těsně po nástupu do divadla, kdy ještě nebylo moc rolí, jsem tady chodila na hodiny zpěvu, a pedagog, hned jak jsem promluvila, poznal, že mám uzlíky na hlasivkách, takže mě čekala operace. Přestala jsem taky kouřit a »ztratila« chraplák a la Janis Joplin.

Kterou rolí jste své angažmá začínala?

To byla Rozára ve Vladimírově Maryše aneb Mařce. Měla jsem radost z toho, že si zahraju s Pavlou Tomicovou, která mě svým herectvím od začátku fascinovala. Brzy ale otěhotněla, takže jsme si spolu moc nezahrály. Teď si to snad vynahradíme v Rackovi.

Spočítáte, kolik postav jste už tady ztvárnila?

U Arnošta Goldflama v Kupci benátském jsem hrála Jessiku, malou, ale důležitou roli, pak už přišla Balada pro banditu, kde jsem dělala jednu z čarodějnic. Písničky z toho mám hrozně ráda, inscenace je velmi úspěšná, už se blíží sté repríze, ale mně nesedí. Pak přišla Pastýřka putující k dubnu, role Célie v Jak se vám líbí, Markétka ve Faustovi a shakespearovská Kressida. Nejčerstvější je účinkování v semaforské Špatně placené procházce a zkouším Ninu Zarečnou v Rackovi.

Jaké byly úkoly v Shakespearových hrách v režii Jakuba Korčáka?

V Jak se vám líbí šlo spíš o takovou trochu nevycválanou holčičku, příjemnou uhihňanou puberťačku. Troila a Kressidu jsme pojali dost groteskně. Troilus je takový jelimánek a já jako Kressida svůdnice. Hra sama je dost záhadná, nevím vlastně, do jaké míry jde o ten vztah mezi Troilem a Kressidou. Je to spíš o absurditě trojské války, která je vedena nesmyslně kvůli nějaké ženě. Myslím si, že je vlastně každá válka absurdní. Při čtených zkouškách jsme doufali, že to můžeme nějak lidem předat, ale mám pocit, že se z toho něco vytratilo.

A Pastýřka putující k dubnu?

Pastýřku hraju nejradši. Práce s režisérem Mariánem Peckem byla úžasná, při zkoušení panovala skvělá atmosféra. Kolegové si teď chválili Pitínského, že při práci na Boží duze byl taky fajn. Možná na to má vliv intimní prostor Studia Beseda i to, že se na přípravě inscenace podílí méně lidí. Herec je divákovi blíž, ten na něm vidí každou kapičku potu, je to jako když sledujete život druhého člověka hodně zblízka. Pojedeme s Pastýřkou do Prostějova, což mě trochu děsí, protože tam je jenom velké divadlo. Chtěli to, paní ředitelka mě zná, ale mám obavy, jak to v tak velkém prostoru dopadne. Jeviště je tam vysoko, u této inscenace není vhodné být nad diváky. Snad z představení něco zůstane.

Četla jste Jeffersovu epickou báseň už před začátkem zkoušek?

Samozřejmě. Přečetla jsem si to hned, jak jsem se dozvěděla, že v tom mám účinkovat, a přišlo mi, že se to vůbec nedá hrát.

Jaká byla příprava role Markétky v Goethově Faustovi v režii Ivana Rajmonta?

Když jsem to dostala, tak se mi můj přítel smál: Co to hraješ za role? Pořád to samé – nešťastné holky. Ale ony jsou přece jenom každá jiná. Markétka je na rozdíl od Pastýřky naivní dívenka, má strašný strach z Boha a ze své maminky, je závislá na Faustově lásce, je to něco úplně jiného než žena, která se v lásce celá rozplyne. Markétku si herecky užívám, ale inscenaci moc nerozumím. Proč se Faust vlastně hraje? Svět se mění. Lidi vnímají jinak. Jestli existuje něco jako ďábel, je to strach v nich, a ne někdo, kdo jim zvenčí ovlivňuje osudy. Vždycky jsem věřila, že divadlo může lidem otevřít oči, že jim tak mohu předat nějaké poselství.

Ale to můžete i pomocí básnického, třeba klasického textu…

To ano, ale musí to fungovat všecko dohromady, což je podle mě případ Pastýřky. Tam vím, co předávám, a jsem přesvědčena, že je tak zaměřená celá inscenace. Ve Faustovi se snažím něco předávat, ale celek podle mého názoru má mlhavější vyznění. Když Markétka replikuje na Faustovo vyznání tím, že není křesťan, necítím to tak. Role mi vlastně připadá v zajetí křesťanství jako ideologie. Ve finále se ani neztotožňuji s tím, že »je zachráněna«. Před čím? Před Faustem? Před materiálním světem?

Když hrajete, cítíte rezonanci s publikem, nebo si nejste jistá, funguje-li onen kýžený kontakt?

V Besedě, kde jsou lidé ode mě metr, to cítit je. Při závěrečném monologu Pastýřky, který je dost dlouhý, cítím, jak moc jsou lidé soustředěni a podle toho můžu reagovat. U komedie se ozývá smích, u vážnějšího titulu občas slyšíte smrkání. Ale třeba má někdo jenom rýmu…

Viděla jste Krejčova Fausta v Národním divadle?

Ne.

Zajímalo by mě, co byste říkala výkonu Zuzany Stivínové ve »vašem« partu.

Ona je skvělá. Viděla jsem ji v jiných rolích. Markétka má postor na to, aby na sebe strhla pozornost. Faust má »v ústech« plno filozofie, je divadelně těžké ho ztvárnit. To téma by se ale mohlo posouvat jinam. Markétka nemůže být jen křesťanka, ale měla by být všeobjímající, ke všem a všude. Já tak cítím Boha. Nechci říci, že křesťanství je špatné, ale cítím to komplexněji, jsou to ovšem pocity, nevím… Pořád se hrají ty samé hry. Nemáte taky ten pocit? Dokonce v ten samý čas v několika divadlech.

Ale tvůrci se předem nedomlouvají…

To předpokládám. Ale proč se pořád hrají ty samé věci? Cožpak teď nikdo nepíše?

Ti nejhranější autoři, Shakespeare s Čechovem, jsou ovšem geniální.

Jsou jistě geniání, ale jiní by třeby byli také geniální, kdyby si jich někdo všiml. Trošku mi chybí, že nehraju v žádné současné hře. Nemusela by nutně být o životě, který žijeme, třeba i symbolická, ale abych cítila… Víte, ve škole jsme se učili o spoustě zajímavých titulů, ale nikde a nikdy jsem je pak neviděla na programu žádných divadel. Jistě se nějaké hry píší, ale nevím o tom.

Jde o to, jsou-li dobré.

A taky jde to, kdo určuje vkus.

U vás v divadle se hrál z moderních autorů naposledy Václav Havel, vidíte, vždyť jsme zapomněli na pásmo z jeho poezie Zpěvy šílence, kde jste také účinkovala…

To představení vzniklo asi za čtrnáct dní, mělo být jedno jediné, čistě festivalové, ale potom se ještě uskutečnilo pár repríz. Jak se krátce zkoušelo, mělo to v podstatě neudržitelný tvar, ale byla to příjemná hodinka. Ne že by to bylo kritérium kvality, ale mají-li Faust i některá Vladimírova představení přes tři hodiny, je to na soustředění diváků veliký nápor. Moc se mi například líbí Ze života obludného hmyzu, v němž nehraju a můžu si ho divácky vychutnat. Všichni jsou skvělí, Andrea Marečková báječně zpívá, ale takových dvacet minut bych ubrala. Je to velice aktuální podobenství, takové divadlo by se dneska podle mého názoru mělo dělat.

Racek bude dlouhý?

To se u Vladimíra nikdy neví, má to sice třicet stránek, ale kdoví co do toho ještě vnikne. Zkoušení je jiné než s ostatními režiséry, při Maryše jsem byla zprvu trochu šokovaná. Vladimír aranžuje, má předem v představě obrazy, do nich pak umisťuje postavy i to, jak jednají. U Troila a Kressidy s Jakubem Korčákem se zase například budovaly postavy a jejich vztahy a potom se to teprve »skládalo«. Vladimír vidí obrazy a snaží se naplnit je do posledního detailu. Pak se to propracovává. Na první pohled by to mohlo působit, že za týden je tvar hotový, to ovšem zdaleka ne.

Viděla jste Léblova Racka?

Jenom na videu. Bylo to úžasné. Jistě tam byly také momenty, s nimiž mám problémy, ale Nina Zarečná v podání Báry Hrzánové… Mně se ona líbila zatím ve všem, co jsem viděla. Poprvé to bylo ve filmu Rekviem pro panenku a vůbec jsem netušila, že je to herečka, myslela jsem, že ji režisér Filip Renč někde objevil. Jako Nina je taky úchvatná.

Když jsme se dostali k hercům, máte nějaké oblíbence?

Když se mi někdo líbí, tak se mi líbí, ale nemám nějaký vzor. Vždycky jsem měla ráda Libušku Šafránkovou, ráda se dívám na Evu Holubovou, Jaroslava Duška… Ale mám to spíš přes filmy, do jiných divadel se dostanu minimálně. Moc se mi líbilo Musíme si pomáhat s Bolkem Polívkou, úplně mě to uzemnilo a udělalo radost.

Chtěla byste si ve filmu zahrát?

Jestli to přijde, tak to přijde. Bylo by to určitě zajímavé, ve zdejším provozu ovšem nevím, dalo-li by se nějaké natáčení vůbec realizovat. Ale zde taky asi nebudu věčně. Vůbec uvažuji o tom, že v divadle nebudu až do důchodu. Časem třeba přijde nějaké miminko. S ním bych se ráda uchýlila na naši chaloupku a žila na vesnici. Pak si třeba zase někdy odskočím zahrát. Nelpím na tom. Kdysi jsem chtěla být dobrá a slavná, teď mám pocit, že jsou důležitější úplně jiné věci. Člověku to ale dochází postupně.

Jak se vám líbí v hradeckém souboru, jestli to smíte prozradit?

Smím. Líbí. Máme jednu dámskou šatnu a asi šest pánských. V té naší obří šatně si vyměňujeme recepty, pleteme a háčkujeme, probíhají lekce z rodičovství a výchovy. Dá se snad mluvit o partě, protože se občas scházíme i mimo divadlo. Všechny ženy v naší šatně jsou nejen dobré kamarádky, ale taky dobré herečky. Ne všechny ovšem vždy dostanou šanci.

Nedávno měl premiéru semaforský »muzikál« Špatně placená procházka. Jak se vám v něm hraje, tančí a zpívá?

Na Suchém a Šlitrovi jsem byla odchovaná, naši to měli rádi. Je to příjemné, zazpíváme a zatancujeme si s chutí, ale děsí mě, že s tím »vymeteme« všechny zájezdy. Je to namáhavé vracet se pozdě v noci, druhý den dopoledne na zkoušku a večer mít třeba ještě další představení!

Jezdíte hodně daleko?

Docela ano. O Velikonocích, což jsou tři dny volna, pojedeme do Berlína s Maryšou. Je sice úžasné, že budeme reprezentovat české divadlo v zahraničí, ale asi bych si radši odpočinula.

JAN KERBR

Seznam rolí v angažmá Klicperova divadla v Hradci Králové:

Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša (Rozára), režie Vladimír Morávek 1999

Milan Uhde-Miloš Štědroň: Balada pro banditu (čarodějnice Mara), režie Karel Brožek 2000

William Shakespeare: Kupec benátský (Jessika), režie Arnošt Goldflam 2000

Václav Havel: Zpěvy šílence, režie Radovan Lipus 2000

Robinson Jeffers: Pastýřka putující k dubnu (Klárka), režie Marián Pecko 2001

William Shakespeare: Jak se vám líbí (Célie), režie Jakub Korčák 2001

Johann Wolfgang Goethe: Faust (Markétka), režie Ivan Rajmont 2001

William Shakespeare: Troilus a Kressida (Kressida), režie Jakub Korčák 2001

Vladimír Morávek, Jiří Suchý a další: Špatně placená procházka (Anna von Cléve), režie Radek Balaš 2002

Anton Pavlovič Čechov: Racek (Nina Zarečná), režie Vladimír Morávek 2002

rozhovor_dn

 

Jak jsem Petru Výtvarovou angažoval do Klicperova divadla

To bylo tak: šel jsem v Brně kolem JAMU – a ona tam stála opřená o zeď, nikdo ji nechtěl. Protože má hlas položený o tři oktávy níž než spolužačky, dívá se cynicky, kdykoli zachytíte její pohled, napadne vás automaticky, jaké by to asi bylo: skočit s ní za ruku z budovy CHEPOSU. Tak všichni divadelní ředitelé – protože ženatí – hrozně se jí báli, nenabídli jí žádnou pořádnou práci. Ani v Jihlavě ne, ani v Šumperku ne. Ale já jsem to nevěděl, šel jsem kolem JAMU, zahlédl ji oblečenou do bílých šatů zdobených ornamenty malovanými krví podřezaných básníků Otáhala, Motýla a Effathy – pomyslel jsem, jaké by to asi bylo: skočit s ní z CHEPOSU – a pozval ji poměrně nešikovně na víno.

Ona řekla ano – a už jsem se vez.

V restauraci Moravská vinárna hladil jsem ji cca dvě hodiny po vlasech, dost pitomě hovořil o pokrokovém divadle. Pak ona řekla, abych se uvolnil – úplně přejala odpovědnost za vývoj večera. Vysvětlila mi, že ač do toho dvakrát nevidí, zdá se jí být v mém životě něco špatně. Pak podtrhla základní chyby, akcentovala zejména sebelásku a celkovou zmatenost, rovněž malou odvahu vidět věci jasně – pak navrhla opravná řešení. Celou tu dobu měla ruku na mém srdci, různě si s ním zahrávala, pronikavě dívala se do očí. Vypila asi šest modrých bolsů, rozpustila si vlasy – má je někdy až 120 cm dlouhé – a kolem druhé ráno sundala i boty. Zeptala se, jestli nemám nějaké zdravotní problémy, a divoce pohodila hlavou, až to vzalo skleničky u vedlejšího stolu. Pak asi třicet minut létala vzduchem, recitovala u toho různé surrealistické texty, z nichž některé jsem v životě nečetl. Všichni muži v Moravské vinárně svlékli se do naha, různě se přemisťovali po místnosti – doufali, že až spadne, bude to na ně. Ona ale nespadla, ulétla oknem na Lidickou ulici, tam na třičtvrtě hodiny zastavila městskou hromadnou dopravu. Vylezla na tramvaj, ze střechy úplně zmateného vozu zarecitovala shromážděné veřejnosti monolog Soničky z Idiota (?). Hrozně u toho plakala, dělala nepřirozená gesta. Tramvaj stála, zvonila – a pak v ní něco puklo. Jaké to bylo? – zeptala se mě Výtvarová, když slezla, policie ji sáčkovala do vozu plného orchidejí – prý že s ní musí na stanici. A já jsem po pravdě odpověděl, že vynikající – a nabídl okamžitě to angažmá.

VLADIMÍR MORÁVEK