Petra Výtvarová Krausová

OSOBNOST SWINGU – PETRA VÝTVAROVÁ – Swing 03-2010

Petra Výtvarová se narodila 10.11. 1975 v Prostějově. Protože chtěla být odmalinka herečkou, pokusila se dostat na konzervatoř, což se jí shodou okolností nepodařilo. Odmaturovala proto na prostějovském gymnáziu a následně úspěšně splnila podmínky pro přijetí na JAMU, kde vystudovala. Po ročním výběru vhodného angažmá objevila Klicperovo divadlo v Hradci Králové. O jejích výkonech se začalo s uznáním hovořit mezi znalci a dokladem toho se stala Cena presidia Herecké asociace umělci do 33 let, kterou Petra Výtvarová získala v rámci Cen Th álie 2001 mj. za role v Pastýřce putující k dubnu, Jak se vám líbí nebo za roli Markétky ve Faustovi. Poté, co obdržela Th álii, stihla ještě roli Niny Zarečné v Rackovi a v r. 2005 odešla už jako paní Krausová na mateřskou. Poté, co dcera Aglája alespoň trochu vyrostla, opět chvíli hrála na své domácí scéně v Shakespearově Zimní pohádce. V současnosti je Petra Krausová znovu na mateřské – s roční dcerou Elisabetou. Se svou rodinou žije v Sendraži u Nového Města nad Metují.

rozhovor_swing

Na začátek bych se rád zeptal, jak je to s tím Vaším příjmením…

Po svatbě jsem přijala jméno manžela a stala se tedy paní Krausovou. Zároveň jsem ale nechtěla tak úplně opustit své dívčí příjmení. Jednak proto, že už se přeci jen v určitých kruzích dostalo trochu do povědomí, a také jsem chtěla udělat radost svému tatínkovi, když má ty dvě dcery… Takže jako herečka jsem zůstala Výtvarová.

Bydlíte v Sendraži u Nového Města nad Metují, přitom pocházíte z Prostějova. Co Vás sem přivedlo?

Protože na náhody nevěřím, tak mě sem přivedla shoda okolností… Chtěla jsem hrát v Klicperově divadle, které je v Hradci Králové. Tam jsem se seznámila se svým mužem, který v té době na jednom výletě (opět shodou
okolností) objevil domeček, ve kterém teď bydlíme.

Chvíli trvalo, než jste po absolvování JAMU našla cestu do Klicperova divadla. Co Vás zbrzdilo?

No, všichni mí spolužáci rozesílali ke konci posledního ročníku do všech divadel své fotky a pozvánky na představení, která jsme hráli v našem školním divadle. Mně se v té době žádné divadlo nelíbilo tak strašně moc, abych se dokázala takto nabízet. Jediné, co mě v té době dostávalo, byly inscenace Petra Lébla v Divadle Na Zábradlí. S tím jsem se – již obligátně shodou okolností – setkala a pozval si mě na konkurz, který pro mě dopadl neúspěšně, protože jsem v té době měla velké problémy s hlasivkami a velmi často jsem i zcela bezdůvodně ztrácela hlas. Takže i při našem prvním osobním setkání, i při tom dalším, na které jsem se měla naučit mimo jiné jednu píseň Hany Hegerové, jež má poměrně velký rozsah,
jsem byla hlasově velmi indisponovaná. Z angažmá tedy sešlo… Tenkrát mě to dost mrzelo, ale teď vím, že vše se děje tak, jak má… Bylo by tím pádem v mém životě všechno jinak… No prostě nemělo to tak být…
Pak jsem byla rok nezaměstnaná a jezdila po divadlech – koukat se, co by mě tak mohlo zajímat… No a objevila jsem Klicperovo divadlo.

Co Vám na Klicperově divadle sedlo?

Učarovali mi Vladimír Morávek a Pavla Tomicová. Tu když jsem poprvé viděla hrát, tu obrovskou nádhernou ženu sršící energií, tak jsem se vážně zamilovala.

Bylo o Vás psáno, že v sobě pozoruhodně spojujete středoevropskou rustikálnost s až exotickou záhadností. Jak byste se charakterizovala sama?

Tak to je vážně těžká otázka. Asi se spíš snažím necharakterizovat. Myslím, že jakýmkoli klasifi kováním a škatulkováním se člověk velmi omezuje. Já se spíš pozoruji a co nejvíc vědomě utvářím… Nebo se o to alespoň snažím.

Co je tedy Vaším cílem?

Spoustu let jsem se snažila dávat si nějaké mety a pak jich dosahovat… Ale to se pak člověk dostane do slepé uličky, kdy je natolik zaměřený na cíl před sebou, že zapomene prožívat cestu k tomu cíli. Teď je pro mě nejdůležitější
naplno žít v přítomnosti, v tady a teď…

Vaše výkony v královéhradeckém Klicperově divadle Vás dostaly až k Thálii za rok 2001 pro mladé činoherce. To je vcelku slibný začátek kariéry…

Myslíte? Pro mě to byl spíš konec. (smích) Já jsem totiž chtěla hrát divadlo už snad od školky a být dobrá a slavná… V dalších letech jsem dostala šanci prezentovat se ve spoustě nádherných rolí, ale také se mi měnil pohled na život a na svět. Staly se pro mě důležitější jiné věci, než být dobrá a slavná… A mimochodem, jestli si myslíte, že získáním nějaké ceny se vám nabídky jen hrnou, tak o tom tedy nic nevím.

Takže Váš odchod z Klicperova divadla…

No, otěhotněla jsem… Teď mám už 4 a půl roku roli matky a dělám všechno pro to, abych ji hrála co možná nejlépe

Máte teď na mateřské něco jako jevištní abstinenční příznaky?

To snad ani ne. Mě baví a naplňuje být kreativní a je mi jedno, jestli to vyjadřuji zušlechťováním zahrádky či domečku, pletením a háčkováním, restaurováním starého nábytku, zpěvem, tancem či divadlem… Také celá
výchova je samozřejmě jedna velká tvorba… A navíc máme s manželem „kapelu“ a po večerech doděláváme naše poslední CD. A teď jsem ještě začala pořádat v Mateřském centru v Novém Městě nad Metují relaxační cvičení pro ženy, které vychází z jógy. Takže abstinenční příznaky z nedostatku sebevyjádření mi nehrozí.

Máte dvě dcery, čtyřletou Agláju a jednoroční Elisabetu. Zvlášť Aglája je poměrně neobvyklé jméno… Proč to?

Když jsem byla těhotná, manžel měl sen, ve kterém mu sdělila, jak se chce jmenovat. S Elinkou to už bylo těžší, pořád jsme čekali na sen, už jsem měla i po termínu a pořád to pravé jméno nepřicházelo. Zkoušela jsem i řízenou meditaci,
abych s ní mohla komunikovat, ale nakonec jsme to museli vyřešit jinak…

Zabodnutím prstu do kalendáře to ale tuším nebylo…

To ne… Ani jedna moje dcera jméno v kalendáři nemá… Nakonec jsme se na ni naladili prostřednictvím kyvadla, a tak si vybrala jméno Elisabeta.

Po tříleté mateřské jste se v roce 2008 na chvíli vrátila do Klicperova divadla a hned jste dostala dvojroli v Shakespearově Zimní pohádce. Zvládla jste to bez komplikací?

Byly to nádherné dva měsíce strávené v Hradci Králové. Měli jsme tu zimu málo dřeva a přemýšleli jsme, jak vyjdeme, no a přišla tato nabídka. Takže jsme dostali od divadla garsonku a bydleli část zimy ve městě. Moc
jsme si to užili. Byl to opravdu jiný život. Naše vesnice má 90 obyvatel. A když jsem čekala Aglájku a bydleli jsme tady teprve krátce, byly dny, kdy jsem třeba s nikým ani nepromluvila.

V roce 2001 jste pro Divadelní noviny uvedla, že si vůbec nedovedete představit, že byste u hraní mohla vychovávat děti… Co na to matka dvou dcer?

Nemám pocit, že bych na to změnila názor. Měla jsem tenkrát na mysli divadelní provoz na plný úvazek. Hrávala jsem třeba i 20 představení do měsíce. A moje kolegyně to měly podobné a do toho dělaly odpoledne
s dětmi úkoly a vařily večeře… A kolikrát do měsíce svoje děti uspávaly? Já nehraju. Jsem doma – matka na plný úvazek. Doufám, že do budoucna přijde nějaká zajímavá nabídka, ale rozhodně bych už nešla do stálého angažmá. Mám takový plán, na kterém pracuji – tady zatím jen ve svých představách…

To zní zajímavě, mám vyzvídat dál?

Klidně můžete… Celou dobu, co jsem na mateřské, buduji vizi o své budoucí práci… Ráda bych hrála párkrát do měsíce divadlo a líbil by se mi stabilní příjem třeba z nějaké menší role v seriálu. Víte, já si myslím, že každý
z nás je tvůrcem vlastního života, takže když si cokoli v něm co nejpřesněji představíme a budeme na své kladně formulované představě trvat, vyplní se… Problém ale je, že často svá rozhodnutí měníme nebo na ně myslíme
spíš se strachem, že se nestanou, či s nevírou ve své schopnosti. Vždy se nám vyplní to, co chceme. Většinou je to ale tak ovlivněné strachem či nepřesností našeho požadavku, že pak můžeme nabýt dojmu, že se nám vlastně přihodilo něco docela jiného, než jsme chtěli.

Plánujete pokračovat v Klicperově divadle?

Doufám, že na mě pan ředitel nezanevřel, když jsem svým druhým těhotenstvím přerušila své působení v Zimní pohádce, a ještě se mnou bude chtít spolupracovat… Rozhodně bych stála o hostování. Těším se na nějakou zajímavou práci. A ráda bych se opět na jevišti setkala alespoň s některými z té party úžasných lidí, kteří tam byli, když jsem odcházela.

Před chvílí jste říkala, že byste byla ráda za nějakou menší roli v seriálu…

V seriálu nebo ve fi lmu… Chtěla bych si vyzkoušet tento způsob práce. Akorát se musí najít role, kde se nebudu s nikým líbat, protože – ač jsem herečka – s tímhle mám, přiznávám se, trochu problém. Je to pro mě příliš intimní. Na jevišti se to dá vždycky nějak nakamuflovat, protože vzdálenost mezi divákem a hercem je veliká. Ale ve filmu je to jiné, neumím si to představit.

A na závěr opusťme herectví. Doneslo se mi, že věříte v existenci nadpřirozených sil, což by možná dokazoval i zmíněný pokus o komunikaci s ještě nenarozenými dcerami…

Jsem přesvědčená o tom, že míru toho, co je přirozené a co už se pokládá za nadpřirozené, si určujeme sami. Záleží na tom, čemu chceme a čemu nechceme věřit… My si určujeme hranice. Myslím, že komunikace s nenarozenými či zesnulými či úplně jinými bytostmi není nic nadpřirozeného… I když se to v dnešní době asi za obecně normální nepovažuje. Tedy zatím. Možná, že v budoucnu už bude nejen tohle běžným jevem… Je vědecky dokázané, že využíváme jen velmi malou
část našeho mozku. Je v nás daleko víc, než si myslíme…

Co máte na mysli?

Vezměte si například telepatii – jistě ji do určité míry zažil každý. Na někoho myslíte a zrovna ho potkáte nebo vám zavolá. Většina lidí to ale odbude s tím, že to je náhoda, a nevěnují tomu pozornost. Věřím, že jsme schopni tolika neuvěřitelných skutků, že to zatím přesahuje hranice fantazie většiny z nás. Z více zdrojů přicházejí informace, že právě teď je velmi silná doba. Je čas přerovnat žebříček hodnot, otevřít se novým věcem a nelpět na starém pohledu na svět.

Silná doba? Co tím myslíte?

Například na rok 2012 se předpovídá konec světa. Těch proroctví směřujících k této době je mnoho. Nejvíce se lidé odvolávají na mayský kalendář, který v roce 2012 končí. Ono se to dá vyložit třeba jako konec světa – katastrofa. Dá se to ale také chápat jako konec jednoho způsobu myšlení a začátek něčeho nového. Hodně záleží na tom, kdo takovéto proroctví vysvětluje a s jakým úmyslem. Když budete potřebovat držet lidi ve strachu, asi se vám bude lépe hodit ten katastrofický scénář. S vystrašenými lidmi se pak lehce manipuluje.

To už zavání konspirační teorií…

Nejsem zastáncem konspiračních teorií, ale snažím se o věcech přemýšlet a nedělat něco jen proto, že se to tak přece vždycky dělalo. Učím se nesoudit názory druhých, ale spíše je pochopit. I za tou nejneuvěřitelnější teorií se může skrývat něco, co nám umožní chápat věci z jiné strany, než jsme zvyklí. Tím se nám otevírá nový obzor, nový svět a tím pádem ten starý svět končí. Mám pocit, že budoucnost není jednoznačně daná. Vše se vyvíjí. Když na určitou věc zaměříme svoji pozornost, dodáváme jí tím sílu. Čím více lidí bude věřit na katastrofický konec světa, tím pravděpodobněji se tak stane. Pokud si však dovolíme opustit vězení strachu a naplníme své představy láskou a důvěrou v život, může přijít cokoli. Je to na zodpovědnosti každého z nás. Stačí nepodceňovat vlastní sílu, hlídat si myšlenky, aby nebyly naplněné strachem a temnotou, a radovat se, že můžeme žít na této nádherné Zemi.
– To je asi ta největší magie, kterou znám…

Děkuji za rozhovor.
-tk-