Petra Výtvarová Krausová

TY HVĚZDY BYLY LEPŠÍ – Reflex č.24/2002

- Reflex č.24/2002

Čerstvě oceněná Cenou Thálie 2001 za výjimečný herecký talent do třiceti tří let byla Petra Výtvarová. Podle prezídia herecké asociace patří k nejosobitějším herečkám současné mladé generace. „Od jisté doby mi jde všechno lehce,“ řekla při rozhovoru Veronice Bednářové, „přestala jsem na věci tlačit, užívám si přítomnost, přestala jsem věřit na náhody, svět se skládá z okamžiků, které přijdou v pravý čas“.

rozhovor_reflex

Čerstvě oceněná Cenou Thálie za výjimečný talent, v jarním slunci, na lavičce před klubem královéhradeckého divadla, připomínala herečka PETRA VÝTVAROVÁ (26) sochu. Večer poté, co zahrála titulní roli v inscenaci Pastýřka putující k dubnu, vypadala jako bojovnice.

Proč máte tak hluboký hlas?

Je to ta viditelná část mužského principu ve mně. Ten se projevuje i ve vnímání světa. Mám jistý styl získávání pozic, způsobu komunika­ce, cílevědomosti.

Měla jste tohle od dětství?

To jsem teda měla. Až moc. Vše, co jsem chtěla, jsem vždycky dosta­la. Všechno jsem chtěla ovládat, chtěla jsem, aby se mi všechno pod­volilo. Dnes už je to trochu jinak.

Jak?

Učím se „nechtít“. Nechávám vě­cem volný průběh. S „chtěním“ je potíž. Člověk něco chce, pak se to spiní. Za nějaký čas, kdy jsou už okolnosti jiné, člověk se podiví, co že si to dřív vlastně přál. Například já jsem vždycky chtěla hrát a upřed­nostnit divadlo před rodinou. Teď už to vidím jinak. Herectví je opravdu řehole, na JAMU měli pravdu, jen jsem jim tehdy nerozuměla.

Nerozuměla čemu?

Že kvůli herectví nemám čas ani prostor pro sebe a pro lidi, které mám ráda.

Asi to není jenom časový pro­blém.

Bytím na jevišti se člověk neustále rozjitřuje. Herec má v sobě spoustu pocitů, které nemusí zpracovávat in­telektuálně, ale musí je umět použít. Tím je do jisté míry i pochopí a pak s nimi dokáže dál pracovat. Rozjitřo­vání, když víš, jak ho ovládat a kori­govat, není nepříjemné, jen dost ná­ročné. Není jednoduché se od urči­tých pocitů po představení oprostit.

Každá inscenace – hrajete v mnoha – vás rozjitřuje stejně?

Jinak. Mám tři velké hrdinky. Jed­na je Pastýřka putující k dubnu, představení podle básně Robinsona Jefferse, druhá Markétka z Goetho­va Fausta, třetí Nina v Čechovově dramatu Racek. Všechny tři mají v inscenaci silně emocionálně vypja­té stavy. Každé z nich se stane stej­ná věc – opustí ji přítel, člověk, kte­rého milovala, a umře jí dítě. Ale tím podobnost končí. Každá je jiná a má svůj vlastní osud. Ty věci se jim dějí v různém kontextu za různých okol­ností, a tak má každá z těch žen své neštěstí uchopeno jinak. Ty slzy jsou pokaždé jiné.

Jak se na tuhle trojici připravuje­te?

Například před Jeffersovou Pastýřkou, která je hodně poetická, chodím s Pištou na procházku k ře­ce. Představuju si to jako film, který běží přede mnou a ve mně. Chodím si pod stromy, říkám si text a je mi hezky.

Kdo je Pišta?

Pišta je skřítek, který se jednou proměnil v psa a pak zapomněl for­mulku, jak se proměnit zpátky ve skřítka. Je to kamarád.

Pastýřka putující k dubnu vznikla podle zprávy v novinách, že kdesi ve Skotsku byla na kopcích vidě­na těhotná dívka se stádečkem ovcí, o které nikdo nevěděl, kam jde a kdo to je. Proč máte tuhle postavu nejraději?

U ní nejvíc vím, co dávám lidem, co předávám.

V nejvyšším stupni těhotenství bloudila v drobném dubnovém dešti,“ říká se v Pastýřce. Co tímhle předáváte?

Zrovna tímhle? Třeba doufám, že žádná holka po tom, co uvidí Pastýř­ku, nepůjde na potrat.

Jak v tomhle představení doká­žete znovu a znovu tak srdceryv­ně brečet?

V tom momentě to nejsem já, ale postava. Mluvím s nějakým člově­kem a vím, že to, co říkám, strašně bolí. Odborně se tomu říká fixace postavy. Při jednom představení se mi stalo, že jsem neplakala, jen mi ukápla jedna slza. Ale můj prožitek byl silný jako jindy.

„Kdybych měla jít na Kalvárii ješ­tě miliónkrát, co je tobě po tom,“ je moje nejoblíbenější věta z Jef­fersovy Pastýřky. Jaká je vaše?

„Většina naší bolesti se rodí z omezování lásky.“ Já si to totiž váž­ně myslím.

Jak jste se změnila?

Jak už jsem říkala, vždy jsem všechno moc chtěla. Jenomže k nám se vrací to, co vysíláme. Když vyšlu „jsem dobrá“ – tak budu dobrá. Když vyšlu „chci být dobrá“, tak se mi vrátí zase jenom to chtění a k uskutečnění „být dobrá“ nedojde. Navíc mám dost síly, a když na věci ještě zatla­čím, tak se ze síly stane laser, který místo toho, aby hřál, propaluje.

Předtím jsem stála o slávu, hroz­ně jsem chtěla do Prahy, zkoušela jsem to na Zábradlí k režisérovi Pet­ru Léblovi, nakonec to nedopadlo, bylo mi to líto. Až teď jsem pocho­pila, že je to dobře. „Paradoxně“ – nic se neděje náhodou – jsem teď dostala tu cenu. Ve chvíli, kdy pro mě „být slavná“ přestalo být důleži­té.

Jak jste se na převzetí Ceny Thá­lie připravila?

Dodělala jsem si šaty, které jsem měla dlouho rozháčkované.

A co velký svět, který jste zažila po Thálii, bavil vás?

Bavil. Lidi za mnou chodili, gratu­lovali mi, odmítla jsem pár rozhovo­rů pro pár časopisů. Na párty po rozdání cen Thálie jsem se seznámi­la se spoustou lidí. Ještě v noci jsem z toho blázince odjela rovnou k nám na chaloupku. Z Prahy jsem se do­stala ke hvězdám – byla úplná tma a milióny hvězd. Bylo zvláštní mít tyhle dva světy těsně vedle sebe. Oba byly krásný, ale musím říct, že velkoměstský svět zasahuje do toho čistého mnohem víc než naopak. Kdybych si měla vybrat, ty hvězdy na nebi byly lepší.

Měla jste z Thálie radost?

Někdo mě pochválil. To je hezký. Věnovala jsem ji našemu divadlu. Jeden kamarád mi napsal: Blahopřeju Ti k získání zelené barové lam­pičky. Tak ta Thálie vypadá.

Zvýšila Vám sebevědomí?

Sebevědomí a seberealizace, nad tím v poslední době pořád přemýš­lím. Všichni si o mně vždycky mysle­li, že mám vysoké sebevědomí, pro­tože jsem působila tvrdě a jistě. Já mám naopak pocit, že se mi sebevě­domí – vědomí sebe samé – zvětšilo teď, kdy jsem klidnější, ztichlá, i když na okolí to může působit jinak.

A seberealizace?

Seberealizace je realizace vlastní­ho bytí tady na zemi, a to není jen o tom, jak jsem si kdysi myslela, hrát divadlo. Přece nemůžeme žít jenom prací. Těžko se o tom mluví. Kdosi řekl, že slova jsou prst ukazující na Měsíc. A potom se jimi domluvte.

Řešíte nedostatek peněz?

Byla jsem na škole, pak neza­městnaná, pak tady v divadle na sti­pendiu, takže jsem byla zvykla na ži­tí z mála. Teď se mám vlastně dobře, můžu si koupit, co chci. Nedovedu si ovšem představit, že bych se svým platem uživila dvě děti. Mám kolegyně, které žijí od výplaty k vyplatě, berou si zálohy, snaží se pře­žít, jak to jde. Když jsem se dočetla, že průměrný plat v republice je něja­kých třináct a půl tisíce, znamená to, že jsme ve velkém podprůměru.

Jste na sebe přísná?

Bývala jsem na sebe rozzlobená za každou hloupost, trestala jsem se ně­kde uvnitř. Říká se: Miluj bližního své­ho jako sebe samého. Když si vzpome­nu, jak jsem to měla dřív, tak takovou lásku bych nikomu nepřála. Teď se naopak snažím být na sebe hodná.

Jak hodná?

Když se mi něco nepovede, ne­drásám se. Řeknu si, že to tak mělo být, poučím se z toho a udělám vše pro to, aby se to povedlo příště. Po­řád jsem ale dost maximalistka. Ne­jen při zkouškách v divadle, kdy jsem tím někdy asi i dost protivná, ale i v životě. Z každého dne se sna­žím učit, z lidí, které potkávám, ze situací, do nichž se dostávám, dí­vám se na všechna znamení a sna­žím se je rozluštit, porozumět jim.

Pijete alkohol?

Teď už málo. S děckama na JAMU jsme pili i tři dny v kuse. Ne­bo i dýl. Ráno se vzbudíš, ještě než nastoupí kocovina, dáš si z bečky pivo a pokračuješ tam, kde jsi skon­čila včera večer. Ale to už je dávno, teď si to ani nedovedu představit. Pořád jsem ale schopná vydržet hrozně dlouho vzhůru.

Bez promile v krvi?

Jasně. Alkohol samozřejmě uvol­ní, ale je to jenom náš strach, od kterého alkohol pomáhá. Ten jde od­blokovat i jiným způsobem, akorát že pití je nejjednodušší a nejrychlej­ší. Ale neodsuzuji to. Ať si každý dě­lá, co chce. Mě zkrátka v poslední době přestal bavit.

Kde je vaše chaloupka?

Na úpatí Orlických hor, na kraji ta­kové malé vesničky, která snad ani není na mapě. Tam asi jednou budu žít.

Řekla bych, že taková touha po klidu přichází později.

Asi jak u koho. Já ho hledám teď. Nejvíc ho najdu právě tam.

Kolík představení měsíčně hraje­te?

Osmnáct. Zhruba. Divadlo vypro­dukuje devět premiér ročně, na re­pertoáru máme asi šestnáct věcí. Zkouší se dost krátkou dobu. Bylo by fajn mít po premiéře třeba týden nebo dva volno, ale my máme oby­čejně v sobotu premiéru a v úterý začínáme zkoušet novou věc. A ta­ky mám pořád pocit, že by bylo dobře, kdybychom už konečně za­čali hrát něco jiného než ty Čechovy a Shakespeary. Je to strašně hezký, co píšou, ale myslím, že je čas na změnu. Pan Karfík nám kdysi na JAMU říkal, že se nedá hrát o světo­vém míru. Asi proto je většina her dost depresívních. Ale svět je v po­hybu. Právě teď. Chtěla bych, aby se mu divadlo přizpůsobilo.

PETRA VÝTVAROVÁ získala Cenu Thálie 2001 za výjimečný herecký talent do třiceti tří let. Osmnáct let žila v Prostějově, čtyři roky v Brně, rok v Opavě, teď bydlí a pracuje v Hradci Králové. Podle prezídia Herecké asociace patří Petra Výtvarová k nejosobitějším herečkám současné mladé generace – její postavy mají vyhraněnou podobu, pevný obrys a čitelný vnitřní obsah. Tyto charakteristické znaky svého herectví uplatnila absolventka brněnské JAMU (ve třídě Josefa Karlíka) v uplynulé sezóně také ve dvou mimořádných výkonech na scéně královéhradeckého Klicperova divadla, kde působí třetím rokem. Jednak v dívčí, něžné, ale věcné a podivuhodně současné Markétce z Goethova Fausta, jednak v pokorné i vědoucí, za svým osudem statečně kráčející titulní hrdince Jeffersovy Pastýřky putující k dubnu.

Další role Petry Výtvarové v Klicperově divadle: čarodějnice Mara v Uhdeho Baladě pro banditu, Célie v Shakespearově Jak se vám líbí, Kressida v Shakespearově Troilovi a Kressidě, Anna von Cléve v Suchého Špatně placené procházce, nejnověji pak Nina v Čechovově Rackovi.